sobota 13. ledna 2018

Třídím

Když dospějete v osmdesátimetrovém bytě do bodu, kdy máte pocit, že tu není k hnutí, je něco špatně. Když na pozvání na kafe od kamarádky nemáte žádnou lepší odpověď než "nezlob se, já vůbec nestíhám", je něco špatně. Když po několika letech na mateřské zjistíte, že máte za den víc odpracovaných hodin než běžní zaměstnanci a stále není hotovo, je něco špatně. Když máte pocit, že byste potřebovali mapu k vlastní hlavě, abyste se v té změti myšlenek aspoň trochu vyznali... je něco špatně. Někde na cestě se něco porouchalo. Nevím přesně kdy a co to bylo. Možná chyba byla už na samém začátku nebo v nastavení systému. Jasné je, že je v mém životě příliš všeho. Příliš věcí, příliš aktivit, příliš úkolů... A málo místa pro to skutečně důležité.

zdroj: http://declutterme.london/

Padla na mě akutní potřeba třídit, vyřazovat, zjednodušovat, minimalizovat. Signální kontrolka začala blikat při vymýšlení vánočních dárků pro mé milé, když jsem se nějak nemohla srovnat s myšlenkou, proč dávat další věci lidem, kteří všechno mají. Proč si s oslavy přinášet další tašku věcí, když všeho mám mnohem víc, než užiju. Proč jsme tak obklopení věcmi a pořizujeme stále další, když v tom nevidíme žádný hlubší smysl. Nepřišlo to jako blesk z čistého nebe. Obecně nemám příliš hluboký vztah k věcem. Jsou to jen věci. I ty drahé, jako třeba auto, jsou pořád jen věci. Necením je víc než lidi. Ale letos to dosáhlo nějaké meze. A tak jsem krom knih nadělovala vstupenky, domácí kosmetiku a pochutiny (které se spotřebují nebo je může obdarovaný snadno poslat dál), "Skutečné dárky", které pomůžou těm, kteří to skutečně potřebují... Ale nekupovala jsem sto dvacáté halenky, šály a bižuterie. Nějak mi to nešlo, neviděla jsem v tom žádný smysl.

A mezi svátky, když jsme se různě plácali v rýmách a venku bylo tak hnusně pošmourno, že se nechtělo ven ani našim lesním dětem, dostal můj muž chuť uklízet. Čas od času se mu to přihodí a pak nevidí, neslyší, všichni a všechno ho ruší... on prostě potřebuje uklidit. Třeba knihovnu, krabici s kabely a dráty, tábornické oblečení a podobné klíčové oblasti našeho bytu. (Tak dobře, trošku, nepatrně, úplně maličko to zlehčuju :) Tentokrát se to ale potkalo s mojí třídící náladou a tak jsme se vrhli do masivního debrodelu bytu. A po vzoru Marie Kondo jsme se oprostili od veškerého sentimentu a třídili. A jak se ložnice začala zase ze skladišťátka měnit v ložnici, obývák se měnil postupně ve skladiště. Vytříděných věcí, které čekají na nové majitele. Během dvou dní jsme odlifrovali asi 6 tašek věcí do kontejnerů Diakonie Broumov, pár věcí už muž rozdal. Zbytek zatím čeká a hromada se rozrůstá o další věci, které už doma nepotřebujeme a nechceme.

Poslední dny tak neustále v mysli omílám myšlenku třídění, zjednodušování, minimalizace a dělání místa tomu důležitému. Které věci jsou pro mě důležité? Které činnosti a aktivity? Kteří lidé? Které hodnoty? A žiju vůbec podle toho? Začala jsem dělat první kroky. Začala jsem věcmi v bytě. Už mám protříděné skříně, svoji i dětí. Ten pohled do skříně, ve které nejsou žádné přebytečné kusy a všechno, co tam je, nosím s chutí a ráda, to je paráda. Už se nebudou míň oblíbená trička mačkat vzadu. Něco jsem vybrala na přešití Týnce, zbytek putoval do charity. Vyklidili jsme tu ložnici, pod postelí jsou uložené jen některé moje látky. Všechny krabice s věcmi, které čekaly na probrání, roztřídění nebo uklizení, jsou pryč. S dětmi jsme probrali hračky a hry a nechali jsme jen to, s čím si rády hrají nebo u čeho věříme, že čas přijde. Stejně tak dětská knihovna. Postupně probírám kuchyňskou linku. Bolestné a náročné části mě ale teprve čekají - knihovny a hlavně moje šicí zásoby. To bude hrozné. Nejhorší část je ale pro mě to hledání smysluplného uplatnění věcí. Jen tak to naházet do kontejneru, když vím, co to stálo a že to může dál sloužit, to nedovedu.

Odinstalovala jsem Facebook z mobilu, ať na mě neblikají upozornění celý den. Vymazala jsem se ze skupin, které mě ve skutečnosti nezajímají a jen tam ztrácím čas. A vymazala jsem se i z některých, kde jsem měla i pár přátel a hodně známých. Nechtělo se mi. FB je ale můj největší žrout času. Jsem schopná strávit hodiny pročítáním diskusí na témata, která mě ve skutečnosti nezajímají, plkat o ničem s lidmi, které neznám a na kterých mi nijak zvlášť nezáleží. Už to dál takhle nechci. Hlavně jsem si uvědomila, že to bloumání po FB a čtení cizích příběhů je obrovská past, do které se máma na mateřské snadno chytí. Člověk je celé dny doma sám a snadno se dostane do izolace. Pokud ale svoji komunikační potřebu uspokojujete  na sociálních sítích, už ta potřeba reálné komunikace není tak silná. Reálné lidi navíc nemůžete vypnout po 20 minutách, když vás přestanou  bavit. Musíte za nimi jet, věnovat jim čas, energii, kus sebe, občas něco překousnout, ustoupit... je jednodušší otevřít počítač a nikam nejezdit. Ne, už takhle dál ne... Už nechci trávit čas plkáním s lidmi, a kterých mi nezáleží. Raději ho chci věnovat těm, které mám ráda.

Postupně pokračuju v probírce domácnosti. Musím se ale odhodlat k dalšímu kroku a začít věci posílat dál. Nafotit, vložit na bazary, a o co nikdo nebude mít zájem, to prostě vyhodit. A nesmutnit nad penězi, které to stálo. Nesmutnit nad lidmi, kteří mi to darovali.

Při tom třídění věcí nutně přemýšlím o své budoucnosti. Chci dál skladovat středoškolské učebnice? Budu ještě někdy učit na gymplu? Co dál s kreativním materiálem, který jsem si nakoupila nadšeně pořídila, ale nikdy jsem si nenašla čas se do toho pustit? Najdu si ho ještě? Budu ještě někdy šít plenky na prodej? Nebo je čas tuhle kapitolu definitivně uzavřít a zbylý materiál rozprodat? Chci dál věnovat energii a čas na psaní dvou blogů? nebo bych se měla rozhodnout pro jeden z nich a tomu věnovat energii? Víru dětem jsem nosila léta v hlavě, tajně po ní toužila a přemýšlela, jsem šťastná, že jsem našla odvahu a začala ten blog psát.  Možná blog o šití a plenkách byl jen jakýmsi "trenažerem" a jeho čas končí. Nebo pokračovat, ale jinak? Už teď narážím na to, kam co psát,  co se kam hodí. Do určité míry se překrývají. Tenhle článek je toho důkazem.

A to už vůbec nemluvím o aktivitách, akcích, dobrovolnické práci ve sboru i mimo něj, práci doma, času s dětmi... potřebuju dát na přední místo čas pro sebe, čas s Bohem. Obvykle to totiž je něco, co se krčí v koutku a tajně doufá, že kousíček času zbude, až dodělám všechno to urgentní. A obvykle nezbude. To je ta potíž, když začínáte urgentními věcmi, místo abyste začínali těmi důležitými.

A tak třídím a přemýšlím. A jsem moc zvědavá, kam mě to zavede :)

6 komentářů:

  1. Amen. Lépe bych to nevyjádřila a poslední dobou mi hlavou víří velmi podobné myšlenky...

    OdpovědětVymazat
  2. Ten úvodní odstavec je jak z mého deníku (kdybych si nějaký psala). Taky na mě čím dál víc padá potřeba třídit, zbavit se přebytečného, udělat si pořádek ve věcech i aktivitách. Ale dost mi to komplikuje fakt, že se neumím zbavovat věcí, se kterými mě pojí vzpomínky. A to je většina... Bude to těžké, ale je to nutné :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Miminalizace bude myslím hit budoucnosti, spíš z opravdové potřeby, protože jsme opravdu přesyceni věcma, zážitkama, tím, co "musíme" mít nebo zažít, aby byl život opravdový. Ve spoustě věcí mi v podobných otázkách pomohla najít odpověď kniha Postel, hospoda, kostel o Z. Czendlikovi. Doporučuji přečíst, v mnoha případech máme stejné názory. A ještě tip na to, co s věcma, které nikdo nechc: vsezaodvoz.cz

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj Jitu, nepíšeš náhodou o mně? :) Podobný článek už taky nosím v hlavě a v nejbližších dnech ho chci napsat. S trochu jinými akcenty, ale ano - spousta (přemíra) aktivit, a přesto (nebo právě proto?) tolik času v neplodných diskuzích na FB, které mě akorát vysávají. Uklízecí mánii mívám v lednu už několikátý rok a mám ji moc ráda, tolik drivu do vyhazování všeho nepotřebného, a jak se byt pak krásně proměňuje k lepšímu. Tak držím palce. Tobě i nám ostatním, co jsme se tu přiznali, že jsme na tom podobně :)

    OdpovědětVymazat
  5. Přesycení je myslím hrozba naší doby a boj s ní je těžký. Mně pomohla koncentrace pomocí meditace, např. snadná na čtení a instruktivní i vtipná je kniha Ukliďte si v hlavě, nebo Rychlé meditace .... (vydala Grada, a nepamatuji si bohužel celý název). První jsem četla, druhou jen v ukázkách. Já vím, že ještě to chce najít čas na přečtení. Držím palce v minimalizaci! J.

    OdpovědětVymazat

Děkuju za návštěvu a za komentář :)
Všechny reakce mě moc těší a podle možností se snažím i odpovídat.